Ahoj, tady smrt

lucerny

Ten okamžik leccos změnil. Možná všechno. Byly chvíle, kdy byl až moc silný. Teď je silný tak akorát. Chvíle, kdy se narodila má dcera. Okamžik absolutního štěstí následovaný tím nejkřehčím okamžikem v životě. Když jsem se tenkrát probrala na jednotce intenzivní péče, něco bylo jinak. Špatně.

Není ten správný čas

Moje tělo hlásilo, že už nemůže dál. A poprvé převálcovalo moji hlavu. Naříkalo. Přiběhla sestřička a říkala mi, že naříkat nemůžu. Ruším tím ostatní. Co to proboha dělám? Na rozumové úrovni jsem jí rozuměla. Ale naříkala jsem dál. Nemohla jsem to ovládnout. A tak začala zjišťovat, co se děje. A uviděla. Spoustu krve. Nastal hrozný ruch. Volání. Vyděšené tváře.

Znovu do výtahu. A stejný rozhovor jako před chvílí. Rozhovor k anestezii mi přišel nepatřičný. Vždyť jsem na stejné otázky odpovídala tomu stejnému lékaři před hodinou. Zpětně mi došlo, že jsme ho tentokrát vedli z jiného důvodu. Aby mě tu udržel.

Pak přišel moment, kde nebylo moje tělo. Byla tam jen láska. Velká láska. K mé mamince, k mému muži, k mé právě narozené dceři. A dojem neúplnosti. Tohle není ten správný čas. Teď se mi odejít nechce.

Dáváš mému životu smysl

Pak jsem se probudila. U mé postele seděla sestřička. Ta, která mi říkala, ať nenaříkám. A tvářila se zkroušeně. A já si doteď pamatuju, jak jsem se omluvila, že jsem na ni byla nepříjemná. A ona se omluvila mně. A pak přišel můj muž. Donesli mi dceru. Vše bylo, jak má být. Ale ne docela.

Zároveň bylo všechno úplně jinak. Po týdnu mě to dohnalo. A přišel čas tenhle zážitek zpracovat. Nešlo to hned. Šlo to dost pomalu. A určitě jinak, než bych si představovala. Což mi dost pomohlo se od všech představ odpoutat.

Co zůstalo? Hluboká vděčnost. Že tu můžu být. Pro sebe, svého muže, své děti. Radost. Hledání štěstí i v těch nejobyčejnějších šedých dnech. Konec strachů. Protože většina strachů v tom okamžiku světla vůbec nic neznamená. A velká chuť žít.

Až do té poslední chvíle ve mně bude tenhle okamžik z doby, kdy mi bylo 27 a připadala jsem si nesmrtelná. Neporazitelná. Plná plánů, které prostě musím dokončit. Kdy mi připadalo, že si umřít ještě nezasloužím. Ta perspektiva se proměnila. A pozdrav smrti mě vrátil k tomu, jak vlastně žít. Až se jednou smrt vrátí a pozdraví mě, poděkuji jí za to, že dávala celou tu dobu mému životu smysl.