Vina nás paralyzuje, hledejme soucit

Článek vznikl jako aktuální glosa pro internetový magazín EDUzín.

Začnu poněkud netradičně. K něčemu se vám přiznám. Velké kauzy zpravidla míjím. Nevím, jak se k nim vyjádřit. Představují pro mě minové pole. I s dobrým záměrem můžu vybuchnout já, nebo někdo jiný. Ani jedno si nepřeju. A tak většinou mlčím. Říkám si, že si toho nikdo nevšimne. Že se to zas přežene. Moji činnost netvoří hlasité výkřiky. Moje činnost je podpůrná a dlouhodobá. 

Jsou chvíle, kdy se i já nakonec ozvu. Tentokrát mě k tomu popostrčili netradičně dva muži. První mi napsal „To téma je jako covid. Každý má názor. Diskuse formou ‘ostatní by měli’ mě ničí.“ Druhý: „Mě zaujal ten paradox – věříme, že je špatné zostuzovat děti za to, co dělají špatně, ale u dospělých to funguje. Vždyť jsme v tom všichni spolu. Jakmile se budeme bát vychovávat děti, začneme je opouštět.“

O čem píšu? O probíhající diskusi kolem výroků ministra Jurečky. Přeji si, aby nevedla k dalšímu zostuzování rodičů. To opravdu nepotřebují. Místo toho potřebují podpořit a rozšířit možné spektrum chování. V tom může pomoci každý z nás.

Máme málo pocitů viny?

Rodiče, kteří mají málo pocitů viny, nepotkávám. Netvrdím, že neexistují. Nepotkávám je tam, kde se pohybuji já – v konzultační praxi, na kurzech rodičovských dovedností, ani na sociálních sítích.  Místo toho neustále potkávám rodiče, kteří si pro své děti přejí to nejlepší a zároveň mají pocit, že se jim nedaří tomu dostát. Mají pocit, že selhávají. A pak si to vyčítají.

Spisovatelka Tillie Olsen napsala v roce 1965: „Být matkou znamená být neustále vyrušována. Napravována. Kritizována.“ Dnes by možná změnila jediné slovo, místo matky by použila rodič. O pět let později vydal Thomas Gordon knihu, která v českém překladu vyšla pod názvem Výchova bez poražených. Jejím východiskem je věta: „Parents are blamed but not trained.“ Rodiče jsou obviňováni, ale nejsou na svou roli připravováni. 

Proč jsou tato slova aktuální i po padesáti letech? Odpověď se nabízí v knihách Brené Brown. Zabývá se tím, jak se můžeme vyvarovat pocitům hanby a zostuzení (shame resilience). Důsledně rozlišuje pojmy shame a guilt. Učím se je překládat jako hanbu (shame) a stud (guilt). Hanbu prožíváme jako pocit, že jsme špatní lidé, kteří si nezaslouží náklonnost druhých. Stud jako pocit, že jsme něco pokazili a potřebujeme to napravit, abychom se s druhými mohli opět propojit. 

Jsou to poměrně složité konstrukty. Ráda je přibližuji na příkladu z domácnosti Brené. Její pes rozházel žrádlo po podlaze. Brené mu řekla: „Zlobivý kluk!“ Proti tomu se ohradil její syn: „Není zlobivý kluk, jen tu udělal nepořádek.“ Brené se zarazila a řekla mu: „Vždyť je to pes!“ Syn se pak opravil: „Dobře. Není to zlobivý pes, jen tu udělal nepořádek.“

Rodičovství se pojí s celou řadou nejistot. Naše potřeba jistoty může vést ke snaze objevit zázračný návod. Pokud si najdeme ten svůj, může se stát, že se na další rodiče náhle díváme s odsouzením. To, jak přistupují ke svým dětem, vnímáme jako útok na náš návod, na to, jak k nim přistupujeme my. Náš strach z toho, že nejsme perfektní rodiče, ústí v potřebu dokazovat si, že jsou na světě rodiče ještě horší. Ty pak odsuzujeme a zostuzujeme. 

Brené Brown říká: „Nemůžete tvrdit, že vám záleží na blahu dětí, pokud zahanbujete ostatní rodiče za rozhodnutí, která dělají.“ Vzájemně se to vylučuje. Řada z nás má vyhraněné názory na určitá témata. Pokud nám však skutečně záleží na blahu dětí, je naší úlohou činit rozhodnutí, která jsou v souladu s našimi hodnotami, a podpořit druhé v tom, aby se rozhodovali podle stejného klíče.

Pokud chceme vychovat odvážné děti, nemůžeme používat strach, hanbu, vinu a odsudky v našich vlastních životech. Smysl našemu životu dávají soucit a napojení. Děti se jim učí, pokud je zažívají. Naší úlohou je vztahovat se k sebehodnotě. Pokud jsme v souladu se sebou, nemáme potřebu druhé soudit, útočit na ně, ani s nimi soutěžit. Otázka pak náhle nezní, kdo je lepší. Zní, jak si vzájemně můžeme pomoci. 

Máme v sobě celou škálu chování

Mám ráda japonské přísloví: „Kdo nahlíží do vlastního nitra, nebojí se druhých.” Věřím tomu, že každý z nás má v sobě škálu rodičovského chování. Můj kolega Honza Vávra ji výstižně ztvárnil v podobně zón rodičovské kapacity

V zelené zóně nám zpravidla téměř vše funguje. Říkáme přesně ty věty, které chceme, děti na nás reagují tak, jak si přejeme. V oranžové zóně nás něco vychýlí či rozhodí. Pak zpravidla přichází zóna červená nebo šedá. V červené křičíme či boucháme, v šedé se stahujeme, přestáváme se zajímat, přejeme si jen přežít. Zpravidla přitom věnujeme nejvíce pozornosti zóně červené. Zónu šedou často přehlížíme, ačkoli naše vztahy narušuje podobným způsobem.  

Pomůže nám vědět, jak naše zelená zóna vypadá, jak se v ní můžeme zabydlet a jak se do ní vracet. Oranžová zóna nám může dát pokyn zbystřit. Červenou a šedou zónu nemá smysl popírat, o to víc se na nás bude dobývat. Má smysl se ji učit rozeznat a co nejdříve opustit. 

Pevně věřím, že rodiče na své děti nekřičí ani je nebijí, protože si to přejí nebo protože jim to přijde v pořádku. Zpravidla se to děje ve chvílích, kdy jsou naprosto mimo svůj komfort, mimo svou zelenou zónu. V situaci, kdy jim došly potřebné zdroje. Proto je tak důležité ukazovat rodičům, jak mohou pečovat o to, co jim dodává síly. Proto je tak důležité rozšiřovat prostor jejich možného jednání.

Návod na situaci, kdy mě dítě rozzlobí natolik, že na něj chci zakřičet nebo ho dokonce uhodit, mi nabídl Daniel Siegel. Jasně napsal:

V takovou chvíli si dávám ruce za záda a pevně stisknu rty. Neudělám tak nic, co by dítě bezprostředně ohrozilo. Nadechnu se a vydechnu. Řeknu: Teď tu s tebou nemůžu být. Není to tvoje chyba. Ztratil jsem kontrolu. Až ji zas najdu, tak se vrátím. Napsané je to tak snadné. Naučit se to skutečně udělat občas tak náročné.

Každý má svůj příběh

Čím jsem starší, tím víc se na svět dívám optikou toho, že každý z nás má svůj vlastní příběh a má na něj své právo. Má také právo kdykoli se rozhodnout ho přepsat, a pokud to tak cítí, požádat přitom o pomoc.

Na jednom kurzu lektorů výchovných dovedností vyprávěl můj „spolužák“, jak mu v dětství tělesné tresty pomáhaly jasně a rychle ukončit situaci, kterou pokazil. Daly jí tečku a mohl se vydat dál. Opakoval nám, že je za to vděčný. Pro nás ostatní to byl náročný moment. Sama jsem si to zarámovala tak, že neznám celý jeho příběh. Co když jeho druhý rodič reagoval na podobné situace tak, že s ním pár dní nemluvil? Co je v takové situaci lepší?

Můj spolužák z psychologie vychovává svého syna tak, že se v péči o něj dělí s dalšími dospělými. Vždy se mu tak někdo naplno věnuje. Syn prospívá a vzkvétá. S radostí to sleduju a přeju mu to. S menší radostí sleduji, když hodnotí chování dalších rodičů. Při návštěvě v ZOO mu přišlo, že se zvířata často chovají ke svým potomkům lépe než návštěvníci. 

Běželo mi hlavou, že to je možná tím, že o zvířata tam někdo pravidelně pečuje, ošetřuje je a dává jim jídlo pod nos. Naproti tomu samoživitelka, která chtěla své dítě potěšit a teď přemýšlí, kolik peněz jí zbývá po zaplacení vstupného na jídlo, pro mě pochopitelně exploduje v napohled nevinné situaci, kdy dítě flákne na zem draze koupeným jídlem se slovy, že chtělo něco jiného.

Oblíbenou historkou mé kamarádky je příběh o tom, jak ji maminka naháněla po bytě s vařečkou v ruce. Doteď se tomu směje. Bere to tak, že máma byla hodně mladá, nevěděla si s ní v tu chvíli rady a jí ta obíhačka docela bavila. Některým svým kamarádům tuto historku už nevypráví. Dělali z ní oběť a jí se v té roli nelíbilo. 

Mohla bych sem připsat i svůj příběh. Vystudovala jsem pedagogiku a psychologii a stejně mě rodičovství vyvedlo z míry. Dlouho jsem se v něm hledala a zabydlovala. Teoretické poznatky mi kolikrát byly větší přítěží než oporou. Shodou okolností podobný příběh opakuje řada mých kolegů.

Pokud ministrovi pomáhá dívat se na své zážitky z dětství tak, že mu nastavily hranice, proč mu to rozmlouvat. Nevíme, jakou roli to v jeho příběhu hraje. Zasahovat mu do něj zvenku a nabízet jiný výklad, nejspíš ovoce nepřinese. Třeba chtěl v rozhovoru pouze tzv. normalizovat – ukázat, že se to může stát. Pravda je, že tím spíš otevřel Pandořinu skřínku. 

Hledání naděje

V Pandořině příběhu byla na dně proklínané skříňky naděje. Kde ji můžeme hledat? Nabízím tři tipy.

Obraťme pozornost zpátky k sobě

V rodičovství často většinu své pozornosti upínáme na děti. Těm však většinou pomůže, když ji vrátíme zpátky k sobě. Brené Brown doporučuje klást si místo otázky „Vychovávám své děti správně?“ otázku „Jsem takovým dospělým, jakým si přeju, aby se jednou staly mé děti?“ Ta nám totiž výrazně proměňuje perspektivu. Vyzývá nás k tomu pečovat o své zdroje a o to, co nás sytí. Naše děti si přejí vidět, že je nám v rodičovství dobře a že ve chvílích, kdy nám tak není, si umíme pomoci nebo si o pomoc umíme říci. 

Posilujme soucit k sobě i druhým

Vztahujme se k sobě i k druhým se soucitem. Hledejme to, co nás spojuje. Soucit není vztahem mezi moudrým a hloupým, mezi nemocným a léčitelem. Je vztahem mezi dvěma rovnocennými bytostmi. Neznáme příběh druhých. Nevíme, proč se chovají tak, jak se chovají. Tak je prosím nezahanbujme. To jim nepomůže.

Místo toho jim narovnejme korunku. Ukažme jim, že i oni mají v rodičovství chvíle, kdy se jim daří, oceňujme je. Naše děti to sledují. Řiďme se prosím i ve vztazích mezi dospělými zlatým pravidlem Laury Markham: „Pokud chceme, aby druhý na svém chování něco změnil, potřebujeme se s ním nejdřív propojit a porozumět tomu, proč se tak chová (connection before correction).“ 

V malých krocích je velká síla

Každý den se otevírá nová příležitost být tím rodičem, kterým si přejeme být. Můžou nám v tom pomoci maličkosti. Třeba usmát se na své dítě pokaždé, když vstoupí do místnosti. Soustředit se na to, co se nám daří, a zapisovat si to. Obklopit se lidmi, kteří v nás věří.