O spálené zemi a ptáku Fénixovi

Kus srdce

Posledních pár měsíců se vracím ke knize Brené Brown, která v češtině vyšla pod názvem Síla zranitelnosti. Velmi souzním s jejím pojetím. A když si čtu její větu, že to nejstatečnější, co můžeme v životě udělat, je vlastnit svůj příběh a přitom se nepřestat milovat, vždy mám husí kůži.

Tohle bude jeden z těch osobnějších příběhů. Na své vyprávění čeká přes tři roky. Zrál a já mu dopřávala čas. Měla jsem chabé pokusy ho stvořit dřív, ale nemělo to být. Naučila jsem se na příběhy netlačit. Přišel čas nechat ho jít. Osvobodit ho.

Průvodkyní na této cestě se mi stala Mary Pipher a její kniha Ženy plují na sever. Slova v této knize se dotýkají mého srdce. Tak moc, že si po odstavcích dávám dlouhé chvíle ticha. Že se střídavě usmívám i pláču. Že cítím vděčnost a úplnost.

Co pro mě znamená vlastnit svůj příběh? Nebát se vyprávět i o těch chvílích, na které nejsme hrdí, o chvílích, kdy jsme selhali, o chvílích, které nás bolí. Až přijde vhodný čas, nechat zaznít svůj hlas. Vyprávět svůj příběh. Ten náš, který bude vždy jiný, než ty o nás.

Pokud jsem se o příbězích něco naučila, tak to, že má smysl je osvobodit. Jak říká Brené – když příběh uvězníme uvnitř, začne v nás tvořit metastáze. Jak říkám já – když se naučíme příběh vyprávět tak, že u něj nic necítíme, zabili jsme ho sami. Vyprávět příběhy o selhání a nevzdat se lásky k sobě je odvážné. Srdnaté. Stojí nás to kus srdce.

Když nám naše příběhy přinášejí smutek, osamělost a bezmoc, můžeme si vytvořit lepší – nikoli na úkor pravdy, ale ve službě vděčnosti a štěstí.1Pipherová, M. (2020). Ženy plují na sever: Proudem života k plodům radosti. Praha: Alferia, 132.

Vše jsem spálila

Měla jsem tu čest vyzkoušet si ukázku narativní terapie od Amandy Redstone. Kromě okamžité lásky k léčbě pomocí vyprávění jsem si odnesla poznání své metafory. Uvědomila jsem si, jak moc je můj život spojený se spálenou zemí a ptákem Fénixem.

Začalo to, když mi bylo dvanáct. Aby mohlo něco vzniknout, muselo něco zaniknout. Pořád dokola. Rok za rokem. Aby přišlo na svět mé první dítě, musela jsem z něj málem odejít já. Mohla jsem čekat, že, až přijde čas skončit v práci, kde jsem strávila dvanáct let, zůstane spálená země nejen za mnou, ale i ve mně.

Byla jsem náčelnicí kmene. Už dlouho jsem věděla, že mu nedávám to, co potřebuje. Pořád jsem to v sobě hledala, dělala jsem vše pro to, abych to konečně našla. Nenašla. Volání o pomoc nikdo neslyšel. Selhala jsem. Ohrozila jsem život a přežití svého kmene. Můj kmen mě vyloučil. Zůstala mi jen rodina.

Moji nejbližší, kteří se na mě dále dívali s důvěrou. Pro ně jsem se nezměnila a nic velkého se nestalo. Prostě si najdu jinou práci. Ale můj svět a moje hodnota se v tu chvíli rozlámaly na milion částí. Všude jsem viděla jen drobné střepy. Rozbité tak dokonale, že nešly slepit. A tak mi nezbylo než sledovat, jak je odnáší vítr.

Můj kamarád David to glosoval věcněji: „Prostě jsi jela rychlostí 200 km za hodinu přímo do zdi. S tím už nic udělat nešlo.“ Při pohledu zpátky mi dochází, že jsem si za volant vůbec sednout neměla. Doteď nemám řidičák. A to, že sleduji druhé lidi, jak řídí, zdaleka neznamená, že to umím taky.

Zůstala za mnou spálená zem. I já jsem shořela. Ne jen obrazně. Tělo vypotřebovalo svou energii. Když jsem mu konečně dopřála terapii, bylo to to první, co jsem slyšela. Tak dlouho jsem pálila, až jsem vše spálila. Dokonale.

Mohu si vybrat

Po zralé úvaze mi došlo, že jsem se sama sobě stala tím nejhorším nepřítelem. Stále dokola jsem se nechávala verbovat do boje, i když jsem si ze všeho nejvíc přála zůstat doma, hladit kočku a číst si. Jindy jsem si zase škodila tak, že jsem toužila po setkání s přáteli, ale nedokázala si na ně udělat čas, protože jsem měla moc práce s uspokojováním skutečných či domnělých potřeb druhých lidí.
Příběh Mary-zachránkyně se začal psát už hodně dávno. Jako malá holčička jsem se cítila bezpečně jedině tehdy, když jsem byla užitečná. Dnes už tu malou Mary nesoudím. Věřím, že její příběh se skutečně blížil realitě. (…) Najednou jsem si však uvědomila, že si mohu vybrat, jestli v něm budu i nadále pokračovat.2Pipherová, M. (2020). Ženy plují na sever: Proudem života k plodům radosti. Praha: Alferia, 139.

Když se něco hroutí, cítím nutkání na to místo skočit, zdvihnout ruce a držet a držet. Zpravidla to neskončí dobře. Mohla bych napsat, že nevím, kde to pramení. Pravda je, že to vím. Je to tak dávno a hluboko, že se to stalo mojí součástí. Můj supervizor se mě na to ptával tak dlouho, až jsem se naučila lhát – jemu, sobě i všem okolo.

Za všechno jsem si mohla sama. V pohledu extreme ownership bez výjimky. Nestěžuju si a necítím se být obětí. Věřím, že selhání každého jedince je zároveň selháním celku. Že otázka „kdo za to může?“ nás nikam nedovede. Že každý z nás mohl udělat něco jinak. Že už to nikdo z nás nezmění. Že stopu to zanechalo na nás všech.

Ztráta role zdaleka nebolela tolik jako ztráta kmene. Požehnáním a největším darem se mi stali moji nejbližší. Jejich víra ve mě byla právě tím, co jsem potřebovala, abych znovu objevila víru v sebe sama.

Co si odnáším

Můžeme se samy sebe zeptat: ‚Jak mě to posílilo?‘, ‚Co mě tato zkušenost naučila?‘ nebo ‚Na co jsem při této vzpomínce pyšná?‘
Krok za krokem se můžeme naučit přemýšlet v příbězích, díky nimž budeme vzkvétat. Naučíme se vidět věci v souvislostech, zpracovávat emoce a měnit úhel pohledu. Příběhy radosti, laskavosti a odvahy nám dodají sílu.3Pipherová, M. (2020). Ženy plují na sever: Proudem života k plodům radosti. Praha: Alferia, 132-133.

Podobná zkušenost nepatří mezi ty, které by si člověk dobrovolně vybral, které by si přál prožít. Zároveň je tou zkušeností, která nás navždy promění. Která náš život ve svém důsledku obohatí.

Vlastní zkušenost s duševním onemocněním navždy proměnila můj pohled na duševní zdraví. Tato zkušenost navždy ovlivnila můj přístup k práci, k vztahům i k sobě samé. Co se proměnilo?

Nemluvím o projektech jako o dětech. Věřím, že jsou chvíle, kdy to nejlepší, co pro projekt můžeme udělat, je ho pohřbít. Stejně jako jsou chvíle, kdy je třeba obřadně pohřbít zakladatele, nebo náčelnici. Projekty, ve kterých působím, stavím tak, abych nebyla nutnou podmínkou jejich fungování a aby netvořily základ mojí sebehodnoty. V práci nepřebírám odpovědnost za druhé. Opírám se o své silné stránky a své slabiny vědomě vykrývám spoluprací s druhými.

Směřuji k radikální otevřenosti. K otevřené komunikaci toho, co potřebuji, čeho si všímám, co mě zneklidňuje i co mě těší. Neustále rozvíjím důležité vztahy tak, aby tuto otevřenost unesly. Přiznala jsem si, že jsem dlouho rozvíjela přátelství cesty. Nejvíce času jsem trávila s těmi, se kterými jsem sdílela aktuální cestu. Nyní se obklopuji přáteli srdce. Spřízněnými dušemi, kterým je jedno, co dělám, ale záleží jim na tom, kdo jsem.

Uvědomila jsem si, že jediný člověk, se kterým strávím celý život, jsem já sama. Mohu se do konce života trýznit, ale neprospěju tím ani sobě, ani druhým. Rozhodla jsem se si odpustit. Nést si tuto zkušenost jako své memento. Žít se sebou i poté, co jsem se v sobě hluboce zklamala. Dát si závazek nepálit, ale tvořit. Protože i svou metaforu můžeme spálit a vytvořit znovu.

Moudrost bychom mohly definovat jako schopnost vybrat si ty správné příběhy. Když to uděláme, bude nám náš život připadat skutečně smysluplný. Každá současná událost navazuje na desetiletí těch minulých. Můžeme být vděčné za všechno, co nás vedlo k momentu, v němž se právě teď nacházíme. Takto se život stává posvátným. Posvěcuje ho příběh.4Pipherová, M. (2020). Ženy plují na sever: Proudem života k plodům radosti. Praha: Alferia, 141.