Óda zapšklé matky

zrezlý zámek

Zapšklá. Tak jsem se popsala kamarádce. A je to pravda. Jsem zapšklá. Kvůli naprosto nedůležitým věcem. Kvůli stejným věcem, které mě v dobrém rozmaru dokážou srdečně rozesmát. Jsem i neskonale vděčná. Možná vám přijde, že být obojí zároveň nejde. Mně to problém nedělá…

Věřím tomu už jen někdy…

A když mě během večerních rutin DeníkN upozorní, že si ženy a muži nejsou moc rovní… Poprvé si přiznám, že si to myslím i já. Pořád slyším, že mám nekonečně možností. Ale věřím tomu už jen někdy. A o těch pár stovek nebo tisícovek z důchodu mi přitom vůbec nejde…

Mám dvě děti. Jedno větší a jedno menší. A když mě kolegové z práce měli před rokem popsat jedním slovem… Ze třech zároveň vypadlo slovo „matka.“ A další už se nedostavilo… Kolegyně mi pak říkala, že je to přece „hezký.“ Ano, je. Někdy víc a někdy míň.

Nepřestává mě totiž děsit, jak se s příchodem dětí smrskneme do toho jednoho slova. Veškerá naše osobnost. Naše rozmary. Naše sny. Jsme matky. A to nás navždy změní. My matky o tom spolu ve slabších chvílích mluvíme. Někdy jsme míň otevřené a někdy víc.

Občasné záchvaty snahy

Je to už pár let, kdy se součástí mého života stalo noční vstávání, nekonečné stavění lega a kolejí. Vaření jídla, které v lepším případě skončí nesnědené a v horším poházené po zemi. Vytírání koupelny, která se při každém koupání promění v bazén. Občasný záchvat snahy vše uklidit a udržovat čisté. A stejně tak rychlá rezignace. Záchvaty smíchu i záchvaty vzteku.

Když někam přijdu sama, vždy se mě někdo zeptá, kdo mi hlídá. V 9 z 10 případů je to manžel. Mám kamarádky, které se do krve hádají, že jim manžel přeci nehlídá, protože ty děti jsou stejnou měrou i jeho. Já to neřeším. Když hlídá on, nemusím uklízet. A neřeším už ani to, že jsme pak oba večer totálně ztrhaní…

Neřeším ani vzhled. Není na to čas. Zvykla jsem si, že mi po dětech vypelichaly vlasy. Namlouvám si, že to tak moc vidět není. Stejně jako to břicho, které po každém jídle vypadá na pátý měsíc. Prý ženy s dětmi stejně nikoho nezajímají. Aspoň že tak.

Mám své dvě hodiny

Co se stalo s příchodem dětí? Většina našich mužů dál chodí do stejné práce od devíti do pěti. Večer se podívají na svůj oblíbený seriál, nebo si zahrají nějakou hru. A když si mají uklidit prádlo, schovají svá dvě trička, trenky a ponožky… A taky každý den přemýšlí, jestli vydělají dost na to, aby nás uživili a jak málo vlastně vidí děti…

Od pětadvaceti neumím odpovědět na otázku, kde se vidím za tři roky. Tehdy mě napadalo, že se vidím na mateřský. Teď mě napadá, že nevím, co budou potřebovat děti. Pokud si na to neumím odpovědět, jsem prý kariérně mrtvá. Stejně jako když si nenajdu 10 000 hodin na to, abych něco dokonale ovládla. Ale co když je zkrátka nemám? A tak sleduju sebe a své kamarádky, jak děláme neskutečné kariérní kotrmelce s jediným cílem vše sladit…

Některé z nás po cestě tak trochu zapškly. Staráme se o děti, staráme se o domácnost. Hledáme si svoji cestu, jak se dál realizovat. A pečlivě přitom volíme, zda to neohrozí naše „doma.“ Děti. Vyprat, uvařit a poklidit (aspoň před tou návštěvou).

Když děti konečně usnou, máme své dvě hodiny na to, abychom udělaly něco pro sebe, něco se dozvěděly, někam se posunuly. A stejně občas tupě koukáme na seriál nebo sjíždíme sociální sítě. Tyhle činnosti jsou totiž, narozdíl od našeho života, tak krásně předvídatelné…

Nekonečně pomalu a neskutečně rychle

Tajně se porovnáváme s bezdětnými ženami a říkáme si, kde jsme asi mohly být, kdyby… Zatímco ony se tajně porovnávají s námi a říkají si, jaký by to bylo, kdyby… Spolu o tom nemluvíme. Protože mít děti je požehnání, naplňuje nás to a nic se tomu nevyrovná. Protože ony se můžou seberealizovat, žít si po svém a každý den mění svět.

A tak mě poslední dobou nejvíc dokáže nakrknout, když mi vypadne hlídání. A pravidelně přemýšlím o tom, jestli ještě někdy budu moct chodit do práce na osm hodin. A úplně stejně často přemýšlím o tom, jestli ještě někdy chci chodit do práce na osm hodin… Všímám si, jak děti někdy rostou nekonečně pomalu a jindy neskutečně rychle…

Užít si každý moment

A zatímco naši muži rozebírají v hospodách s rozvedenými kamarády, kolik kdo platí na alimentech a za co to ty ženy proboha utrácejí… Já se nejvíc děsím toho, že na vše zůstanu sama. Že manžel večer nepřijde jako ten každodenní Ježíšek, na kterého se všichni těšíme. Že si nebudu moct někam odskočit, nadechnout se a hledat poztrácené kousky duševní rovnováhy.

Doma hry nehrajeme. Všichni jsme sami sebou. Při odemknutí dveří odkládáme své masky. Já jsem občas megera a můj muž nemluví. Děti nám odsekávají, pošťuchují se a hází věcmi. A stejně se milujeme. A stejně si lezeme na nervy.

Těším se z maličkostí. Točím se z maličkostí. A říkám si, že dokud se budeme tvářit, že tohle je to nejlepší, co nás mohlo potkat, asi se nic lepšího nestane… Jedno vím jistě. Nechci se utěšovat tím, že bude líp a že děti vyrostou. Chci si zamilovat tady a teď. Užívat si každý moment…