Polovina života za mnou

Bude mi 35 a vítám to. Možná mě čeká ještě jednou tolik času a možná umřu zítra. Obojí je v pořádku. Pokud se v posledních dnech něco dotýká mého srdce, je to obraz delty. Místa, kde splyneme s větším proudem.

Potřebuju někam patřit

Během dospívání jsem nejvíc toužila po divnosti a odlišnosti. Cítila jsem, že nikam nepatřím. Hymnou těch dní byly Creep od Radiohead a Loser od Becka. Hrdiny pro mě byli ti, kdo stihli umřít do třicítky, ať už to byl Václav Hrabě, nebo Kurt Cobain.

Po třicítce mi největší úlevu přináší, že jsem stejná jako ostatní a že mě nic nevyděluje. Že vynikat nemusím. K slzám mě dojímá Imagine od Lenonna a Hallelujah od Cohena. Obdivuji ty, kdo kráčí svým životem nezlomeni. Edith Eger. Viktor Frankl.

Potřebuju svůj kmen. Láskyplnou náruč, do které se schovám. Ať už svému muži, který mě obejme beze slov. Nebo kamarádkám, které mě kdykoli obejmou i online.

Vracím se k podstatě

Dotknu se smrti. Potkám ji při každém porodu. Rozloučím se s tátou a maminkou mého muže. Zaklepe na dveře mého muže. Zdvořile odejde a já jí za to nepřestanu být vděčná. Ze setkání se rozhodnu neodnést si strach. Vezmu si odhodlání plně žít.

Znovuobjevím příběh jako esenci. Způsob sdílení bolestí i radostí. Výpověď o vnitřním světě, která se dotýká srdcí druhých. Aniž by jim vnucovala, co si myslet a jak se cítit.

Začnu hledat kořeny. Vracet se k zemi. Hrabat se v hlíně. Začnu snít o životě v jablečném sadu. Na terasu zasadím pár rostlin a rozmístím pár květináčů. Tak si k nám najde cestu i vzácná růže. Zamiluju si výrobky Sonnentoru.

Objevím kostel. Občas se tam zastavím a spočinu v tichu. Snadno tam slyším svůj vnitřní hlas a mluvím s něčím, co mě přesahuje. Hlas faráře na mši zatím nepotřebuju.

Přestane mi dávat smysl vyměňovat svůj čas za peníze. Čím víc času, tím víc peněz. Stačí peněz míň a času víc. Hledám cesty, jak se z téhle nesmyslnosti vymanit.

Ponořím se do důvěry

Díky dětem přijmu svou nedokonalost. Přestanu s ní válčit. Obejmu ji. Stane se mojí součástí a tím, čím jsem jedinečná.

Rezignuju na pozici intelektuála. Když se potřebuju uklidnit, hledám příběh, který dobře skončí. Nepřestanu věřit v dobré konce. Nepřestane mě fascinovat hledání světla na konci tunelu a slunce za mraky.

Zpívám. Falešně a nedokonale. Kdykoli to potřebuju. Ve sprše, při úklidu, na ulici. Chytám se klíčových slov. Vždy na mě zafungují láska, smrt, světlo, tma, srdce, strach, domov, samota... A když slova nestačí, tančím.

Zjistím, že potřebuju vidět celek. Ponořím se do důvěry, že věci dostanou přesně takový tvar, jaký potřebují. Pochopím, že nemusím rozumět všemu. Stačí věřit.

Učím se pouštět a naslouchat

Učím se s láskou a důvěrou pouštět. Bolí to. Ulevuje to. Pomáhá rituál v hlavě. V představě to, co je třeba pustit, obklopím květy, položím na vodu a pustím po proudu.

Přijmu své věčně odhalené dásně a smích, který se rozléhá. Dokud se směju, žiju.

Do další dekády si přeju víc naslouchat. Nechci dál žít ve světě, kde chceme být slyšet, ale neslyšíme se.

Potkáme se v deltě, do té doby nepřestanu život slavit.

Mumford & Sons – Delta