Ponořit se

obloha

Žal. Stojím před ním. Představuji si ho jako průzračné horské jezero. Má tak čistou vodu, že vidím až na dno. A stejně mě nesmírně děsí. Vůbec nedokážu odhadnout, jak je to dno hluboko…

Výmluv je nekonečně

Stojím před ním. Zadržuji dech. Ani nedutám. Smutek. Ten si umím představit. Je jako potok. Rychle jím proběhnu. Voda mě pocáká a záhy uschne. Občas se namočím až do pasu. Když nevidím přímou cestu, tak si popojdu. Hlavně se moc nenamočit…

Tohle je něco jiného. Stojím, ani nedutám. Bojím se. Tytam jsou časy dospívání, kdy koupel v horském jezírku byla každodenním očistným rituálem. Otáčím se a utíkám. Musím ještě tohle a tamto. Výmluv je nekonečně. Práce, rodina, druzí… Jezero tiše čeká. A občas ani tak tiché není. Připomíná se mi.

Slzy? Nechceš je pustit? Nehodí se to? Nemáš kdy? Dobře… A během chvíle se mi zaplní dutiny pod očima. Rýma. Průzračná. Vytéká při každém sklonění hlavy. Čistá a čirá. Jsou dny, kdy od rána do večera smrkám. Průzračné nudle. Když je nechytím včas a stečou mi do úst, chutnají jako… slzy. Ztrácím čich i chuť. Život ztrácí rozměry.

Neoplakané ztráty

A pak tu jsou noci… A sny. Neoplakané ztráty se na sebe nabalují. Blízcí přátelé, nenarozené dítě, dvanáct let identity, která už dva roky není, smrt táty. Ta poslední ztráta přesto bolí nejvíc. Asi proto, že ji zatím nedokážu odůvodnit. Neumím jí dát nějakou utěšující nálepku. A dost možná to nebudu umět nikdy. Je prázdná, hluboká, bolavá. Tak nějak nespravedlivá.

Chybíš mi. Tolik, že to nedokážu popsat. Ani mluvit se mi o tom nechce, a tak jsem ráda, když o ztrátě mluví někdo jiný. Když se mě někdo zeptá, pošlu mu článek. Slova nepřichází, a to navzdory tomu, že jimi uchopuji svět. Vše, co se děje. Vše, co prožívám. Teď slova prostě nepřichází…

Stojím na břehu jezera. Chybíš mi. A to, čím jsi pro mě byla, se už vůbec nevejde do toho hloupého slova „tchyně.“ Pro mě už vždycky budeš maminka mého muže. A z části i moje. Milovaná babička našich dětí. Přijet k vám bylo jako vstoupit do jiného světa. Jako bys měla kouzelný proutek, který uměl zjednodušit život. Nechat v něm jen to, na čem záleží.

Prázdno, které teď žijeme

Přijet k vám bylo jako vrátit se do světa, který uměl být prostý, jednoduchý, a přitom plný a celistvý. Tolik mi to chybí. Tolik to chybí nám všem. Pokaždé, když přijedeme, běží Jenda nadšeně ke gauči. A pak zklamaně řekne: „Babí, není…“ A je v tom vše. Celé to prázdno, které teď žijeme. Jednou to říkat přestane. Jednou nejspíš i zapomene. My ne…

Když umřel táta, začalo mi to docházet. Že už dávno nejsem ten malý stromek v lesní školce, nad kterým bdí spousta větších stromů, které ho chrání svými větvemi. Poprvé jsem začala cítit, že to právě já se stávám tím velkým stromem, který má chránit. Přišla jsem si na to tak nepřipravená. A o rok později nejsem připravená o nic víc. A vítr fouká víc a víc.

Chápu to. Přijímám. Teď je to na mně. Jen se to chvíli, nebo mnohem delší chvíli, budu učit. Jako bys to věděla. A tak, když Ema poslouchá před spaním svoji meditaci o andělu strážném, přicházíš… Podíváš se na mě očima mého muže a schováš mě ve svém měkkém objetí. Je to krásné. Silné. Pohlcující. A někdy to bolí tolik, že prostě radši neslyším a nepřijdu.

Křehkost

Chce to čas. Jen nikdo neřekne kolik. Kdysi jsem psala, že chci mít aspoň týden na to moci oplakat. Jenže týden je zoufale málo. Nic se tím nezmění. Člověk se sotva dotkne hladiny a pohlédne na mokré prsty. Ty chvíle, kdy chybíš… Je jich víc a víc. Když se děti naučí něco nového. Když prožijeme něco neobvyklého. Kousky každodennosti. Vše, co už ti neřeknu. Vše, co už neuvidíš…

Poprvé mi někdo řekne, že jsem křehká. Vždycky jsem byla velká. Silná. „Musíš to zvládnout. Musíš se snažit. Zatni zuby. Nedej se.“ Tolik let jsem to poslouchala. A najednou slyším: „Křehká. Jsi křehká. Dávej na sebe pozor.“ Bolí mě záda. Jako kdyby nesla veškerou tíhu světa. Ptám se, jestli jít na masáž. „Nechoď, jsi křehká. Stačí, když tě někdo bude hladit. A nejlíp tě bude hladit tvůj muž.“

Ztráta tečky

Vzpomínám na ztrátu našeho prvního psa. Wendulka se mnou prožívala vše od sedmi do devatenácti. To jí do kožíšku jsem vyplakala všechny své dětské a dospívající slzy. To s ní jsem se smála a vyváděla. Byla spíš jako sestra. A když přišel její čas, leželi jsme všichni u ní na posteli a hladili ji. A ona v noci vyštěkla a odešla. Byl v tom klid a mír. Byla v tom tečka.

Další ztráty už své tečky mít nebudou. Odehrají se víceméně nečekaně. Na pozadí běžného provozu a všedních dní. Na pozadí všech povinností a dospěláckého života. Tečku jim budu hledat. Někdy přijde snáz a někdy hůř. Někdy nepřijde. Začnu stát na okraji jezera. Bát se. Ani nedutat…

V důvěře se odevzdat

Jenže… Co když se dlouho přehlížený žal začne měnit? Co když se začne zanášet? Přestane být vidět dno? Co když se z něho stane bažina? V té jsem strávila rok života. Přišla nečekaně. A ještě teď to bolí. Vracet se nechci. Tam ne. Miluji sluneční paprsky a horkou sprchu. Ale jsou chvíle, kdy už není čas se dál bát. Kdy je čas se v důvěře odevzdat.

A ta chvíle přichází. Už rozumím tomu, proč písní posledních dní je Pyramid Song od Radiohead. A stejně tak věřím, že se jednou vynořím do své milované After the Storm od Mumford&SonsA láska mi už nebude lámat srdce. Rozpustí všechny mé strachy. Smiřuji se s tím, že druhé zklamu. Že nenaplním očekávání. Že někdo bude frustrovaný, smutný, naštvaný. Vždy bude někdo, kdo od nás bude něco potřebovat. Vždy od nás bude někdo něco čekat… Správné chvíle nejsou…

Nebo naopak jsou. Když stojím na břehu horského jezera. Je to o mně. A to jediné, na čem doopravdy záleží, je neztratit sebe sama. Odevzdat se v důvěře. Věřit, že tentokrát budu dostatečně otužilá. Že budu mít dost odvahy i sil. Že se včas vynořím. A část mě stále doufá, že tam někde u dna je schovaný poklad. Nějaký vzkaz, nějaká zpráva… Něco, co mi umožní dát všem těm ztrátám tvar. Vylovit je jako perlu, kterou budu už navždy střežit a opatrovat.